....Muzika je přece skvělá, když se ale dobře dělá. Pamatuj, že v tomto domu vše potřebné najdeš k tomu. (Neslibujeme zázraky, jen dobrý nákup a dobré rady).

Hudební školy - věc veřejná, avšak záhadná

2. července 2006 v 19:34 | Petr Suchomel |  Vyučování hudby
Měl jsem čtyři měsíce tu čest vyučovat v jedné ZUŠ. Situace byla taková, že jsem nastoupil po kolegyni, která odešla na MD. Smlouvu jsem dostal do konce šk.roku s tím, že se "pak domluvíme dál" a protože jsem byl ujišťován, že od září naberu nové žáky a do posledních dnů se příprava pro další rok rozvíjela, upnul jsem se na práci s dětmi a nehledal jiné místo. Jsem přece solidní člověk a nezradil bych svého zaměstnavatele a ani své žáky, kteří mě začali mít snad rádi. No, aby také ne. Vždyť brzy poznali, že to s nimi myslím dobře. Především jsem téměř všem klavíristům musel opravit naprosto zničující postavení rukou, naučit je, že existuje něco jako sudý a lichý takt, který se musí cítit přirozeně bez neustálého mumlání dob ústy a především změnit jejich postoj k docházení na hodiny. Prostě tak, že to není žádná otrava, ale krásná věc, pro kterou se dá nadchnout.
Po krátké době se většina dětí na hodiny těšila a některé chodily na návštěvu mé třídy i několikrát v týdnu. Jejich motivaci jsem asi i podpořil napsáním několika nových skladbiček, které je "chytly" a které potom ukázaly i na koncertu. Nastínil jsem i plány pro další rok, jako třeba, že uděláme ze skladbiček celý cyklus, pak jej nahrajeme a budeme nabízet k provozování i jiným školám, že založíme jazzovou skupinku, soubor pro malé děti, jako jsem měl v minulosti v Rakovníku atd.
Jaké však bylo mé překvapení tři dny před koncem roku, když jsem se dozvěděl, že končím. V září převezme mé žáky nějaká mladá, právě dostudovaná posluchačka pedagog.fakulty. Jinými slovy, tedy amatérská klavíristka, která má vzdělání pro ZŠ, což je podstatně něco jiného než ZUŠ. Jelikož jsem již několikrát na fakultu připravoval k přijímacím zkouškám některé "hudebnice rychlokvašky", tak vím, co se asi dá čekat. Mému zaměstnavateli se povedl mistrovský tah. Byl jsem udržen v nadšené práci představou jejího pokračování na gentlemanskou dohodu a když jsem úspešně dokončil šk.rok, žádná dohoda se nekonala a platilo jenom to "na papíře". Že jsem mezitím nehledal jinou práci a teď jsem zčistajasna bez příjmů je prý moje chyba. Mám vědět, že to tak ve školství je. Jsem asi fakt hlupák. No, ale zase alespoň poctivej. Bylo mi spíš líto dětí, protože to i oplakaly a ještě teď mi píší a chtějí ke mně jezdit. Cožpak, není problém učit soukromě, ale proč, když na to stát dává plno peněz?
Moje stručná představa hudební školy je, že tam učí především hudebně vzdělaní lidé, kteří jsou sami aktívními hudebníky a především to s dětmi umí a je za nimi vidět výsledek. Hlavním cílem musí být žák, jeho co nejlepší příprava a láska k hudbě. Teprve potom následuje výkaznictví = vyplňování toho množství formulářů, bez kterého asi nejde hrát, či zájem o udržení pohodlného pracovního místa. S dětmi se dá dělal ale daleko víc. Výuka se dá "ušít na tělo". Třeba když má někdo rád, folkór, folk nebo jazz, tak nechť ho tedy kromě klasického základu dělá! Stačí to umět, sedět se žákem u nástroje a hraje se. Šel jsem ale ještě dál. Proč by nemohl schopnější žák dostat na starost svého línějšího kamaráda a cvičit s ním doma dueta? Rázem je to jiná situace a nejlepší motivace. Tohle jsem v těch čtyřech měsících bez problému také zavedl, nebo spíše žáci na to přišli sami.
Učení hudbě je trochu jako léčitelství. Lidé tomu hlavně moc nerozumí a je zde prostor pro snadnou kamufláž. Představuji si, že jsem jiný člověk - úplně špatný. Chodil jsem do hudebky a brnkal sedm let pár skladeb na piáno. Nejsem ale hlupák, mám třeba i vysokou školu. K hudbě ale moc vztah nemám, i když jsem udělal talentovky a na piáno na studiích hrál. Mám ale známosti. Maminka je učitelka a tyká si s ředitelem. Učitelských míst je málo, ale pro mě už mají jedno domluveno. Říkají, že když jsem se učil na piáno, ať jdu do hudebky. Je to tam dobrý - plat, jeden žák na hodině, pohoda. No, tak to vezmu.
Hudbu jsem nikdy neučil, ale to je fuk, stejně o tom lidé moc neví. Chci hlavně pohodlí. Jsem tak pragmatický, že žáky beru jenom jako materiál. Musím vymyslet, jak učit co nejpohodlněji, abych se nenadřel a aby mi snad nějaký žák nepřerostl přes hlavu. Ale už v tom umím chodit. Vždyť je to tak prosté - strčím žákovi nějakou těžší skladbu, kterou bude hrát co nejdéle. Na každé hodině pak řeknu, že to necháme a bude to hrát dál. Nebo mu ďábelsky budu zadávat především skladby nudné a záživné jak briketa v žaludku, nebo tak závažné, že je pochopí nejdřív tak v důchodu. Hlavně nic vtipného, mladistvého či rozverného! Tím ho nenápadně otrávím a nebude se moc snažit. Když se nebude moc snažit, bude pomalu pokračovat a vzbudí to dojem, že nemá talent. Takového žáka právě potřebuji a proto si ho vytvořím! Radši si na hodině budeme více povídat o všem možném - to se mu bude líbit - a pak mu dám pořádnou jedničku a třeba i vyznamenání, aby měli rodiče radost, jak je to dítě šikovné. S napapouškovanou skladbou se ukáže i na koncertu (jak mu tleskali!) a že tam bylo plno chyb, to nevadí. Vždyť je to dítě a hlavně, že na něco brnká. Se skladbou může i několik let vydržet na závěrečných zkouškách a dostane výborné hodnocení všech kolegů. My držíme totiž pohromadě jako pevný blok. Dědeček si může i zkoušky natočit na video. To bude hezká památka. Jsem spokojen. Čas plyne v klidu, dřímám za katedrou, vařím si kávu, odběhnu si na nákup, pokecám se staršími žáky o životě... Pak v klavírní učebnici přeskočíme dvacet cvičení, aby bylo vidět, že pokračujeme a tak to jede dál. Všichni jsou velice spokojení. Žáci mají dobré známky, nemusí hrát vůbec - dokonce ani nemusí mít doma nástroj - rodiče také, ředitel se chlubí dobrými výsledky školy, veřejnost si váží naší práce.
Takže je to vše v pořádku. Občas se mezi deseti dětmi najde nějaké, které i tak začne hrát podezřele dobře, tak se s ním můžeme pochlubit na nějaké přehlídce, kde v porotě naši spřátelení kolegové vysloví uznání. Máme totiž známosti, které jak pavučina všechny okolní školy spojují. Bude to tak na věčné časy a my se cítíme zabezpečeni a spokojeni. Jen jedna pohroma by mohla přijít - někdo, kdo tomu rozumí, ctil by nějaké zastaralé modly typu toho - no Komenského a začal by to dělat jinak. My si ale dáme pozor a takovým ptáčkům rychle ten zobáček zavřem!
Ukázky fotodokumentace potenciálně nežádoucího učitele a jeho též nežádoucích žáků:
Toto je jeho Křivoklátská kapela v r. 1991 na společné fotce s Ivetou Bartošovou. Došlo k ní v Paláci kultury v Praze, kde ji tato kapela doprovázela na osmi koncertech společně s dalšími populárními osobami. Kromě samotného původce (s brýlemi) se zde nachází další nebezpečné osoby. Zejména první dívka nahoře vlevo (Míša Černá), ze které se stala profesionální koncertní kytaristka, chlapec zcela vpravo (Jan Pidrman), pozdější kapelník a autor písniček, či dívka dole (Monika Růžková), dnes houslová virtuozka. Nejméně tři další bývalí členové dodnes hrají, nebo soukromě vyučují hudbu. Uznejte, že takto by to prostě nešlo!
A zde vidíme důkaz o nekalé činnosti v cizině, kde se kapela předváděla na radnici v Naardenu. Vlevo se nachází starosta tohoto města (1991).
Zde se nacházíme přímo v líhni muzikantů, kteří nezapadají do správné šablony! Častým místem výskytu byla koncertní síň Rabasovy galerie v Rakovníku (1995).
Pokud se chcete zúčastnit připojené ankety, nebo přidat komentář, klikněte na následující řádek:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 David Lupáč David Lupáč | 3. července 2006 v 14:03 | Reagovat

U některých žáků stačí ta nafukovací figurína... :-D

2 Roman Pallas Roman Pallas | 15. ledna 2007 v 13:11 | Reagovat

Je to především problém neschopnosti (nebo lenosti) českého národa vypořádat se s bolševickou minulostí. Ať se nám to líbí nebo ne, minulý režim nás naučil mlčet, nevyčnívat, nečeřit vodu a spoléhat na známosti. Protože v základních uměleckých školách je poměrně běžné, že ředitel je bývalým řadovým učitelem na té které škole, je pro něho problém rušit a nahrazovat staré pořádky a znepříjemňovat svým mnohaletým kamarádům život. Je až s podivem, co všechno unese taková státní škola dnes v době vlády tržní ekonomiky. Další problém je neschopnost ministerstva školství přepracovat osnovy pro ZUŠ a vyslovit konkrétní požadavky na formu výuky s využitím moderních metod, které prokazatelně fungují. Ale ministerstvo zase reaguje na vyslovené potřeby škol, takže kde je vlastně chyba? Ředitelka jedné ZUŠ v Praze, kde jsem učil, mi jednou vyprávěla, jak kontaktovala zodpovědnou osobu na ministerstvu s kritikou nějaké vyhlášky, načež jí bylo řečeno: "A kde jste, paní kolegyně, byla, když jsme to dávali dohromady a potřebovali jsme od ředitelů slyšet jejich názor?".

Na ty soudy o absolventech pedagogických fakult bych si dal pozor, už totiž řadu let je na nich možné studovat aprobaci hudební výchova - hra na nástroj, přičemž ta výuka hry je na profesionální úrovni, a většinou to studují absolventi konzervatoře. Pak tedy pro ředitele mají s titulem Mgr. větší hodnotu než absolventi pouze konzervatoře. Rovněž hudební nauku bude pravděpodobně lépe učit učitel Hv než konzervatorista, který neprošel tak důkladnou metodikou a didaktikou, a věnoval se spíše nástroji.

Sám jsem také při výuce hledal nové možnosti, a dá se říci, že jsem se svými žáky měl vždycky výborné vztahy. Přesto se však našli někteří, kterým po mém odchodu přestup k někomu "ze staré školy" prospěl. Nejsme zkrátka všichni stejní a nelze vše vidět černobíle.

A provětrat by potřebovaly nejen základní umělecké školy, ale tak nějak asi všechno, co nás obklopuje, neboť setrvačnost starých zvyků je nečekaně silná.

3 Petr Suchomel Petr Suchomel | E-mail | 16. ledna 2007 v 0:31 | Reagovat

Děkuji panu Pallasovi za zajímavé postřehy a jsem rád, že i někdo jiný vidí tento problém. S odstupem času si uvědomuji, že jsem věc opravdu popsal dost černobíle, ale vše byla pravda. Vím, že je i mnoho učitelů, kteří dělají svou práci dobře i v prostředí ZUŠ. Pro budoucnost je důležité, aby ti pracovití, kteří to umí a mají výsledky, určovali další vývoj, měli svobodu a podporu. To znamená, že třeba i vyšší plat atd. Jak ale pohnout tím zastaralým soukolím opravdu nevím, tak učím zatím soukromě, snažím se to dělat dobře (jinak by mi to ani žáci neplatili) a nikdo mě za to nepronásleduje. Mám sice klid, ale vím, že to není řešení. Systém ZUŠ, pokud by se zmodernizoval, vidím jako dobrý.

Je to ale obrovský úkol, který počíná už od výchovy kvalitních mladých učitelů. I to nemusí ale stačit. Byl jsem kdysi vyslán městem na zkušenou do velice moderní školy v Holandsku a tam jaksi toto vše bylo a přeci jenom jsem se vrátil tak vyplašen, že jsem si říkal, že pokud to bude zde jako tam, tak s učením končím. Nakonec bych mohl o této cestě něco napsat, takže až budu mít chvíli, tak to udělám.

4 Ladislav Starý Ladislav Starý | 20. listopadu 2007 v 22:15 | Reagovat

Vážený pane Suchomele, dost mě udivuje co říkáte na adresu ZUŠek. Nicméně několik tamních učitelů znám a rozhodně si nemyslím že by šlo o Vámi zmíněné "pohodáře" a podobná individua. Musím říci že jsem se s ničím podobným nesetkal a to neříkám proto abych obhajoval ZUŠ jen z principu protože tam sám vyučuji. Jen mě tak napadlo, jestli někdo z nich někdy na netu nebo jinde vystavil podobnou špínu o Vás, jen proto že jste nedocenil jeho genialitu. Možná byste mohl trochu oprášit starý zažitý a dnes jistě překonaný a revidovaný názor na samochválu.

Čistě náhodou jsem narazil na vaše neobyčejně chvástavé stránky a jednoduše nemohu nezareagovat. Až potkám naše společné známé, jistě je odkážu na Váš web, aby si "početli". Jistě všichni Vašeho odchodu ze ZUŠ nyní hořce litují a bijí čelem o stůl jakou že to proboha jen dopustili ztrátu. A ta Vaše anketa, k tomu už opravdu není co dodat, tu jste vymyslel sám ?

Přeji mnoho úspěchů

5 Petr Suchomel Petr Suchomel | 20. listopadu 2007 v 23:22 | Reagovat

Vážený pane Starý,

nic z toho, co píšu, jsem si nevymyslel, je to pouze tak. Kdo to dělá dobře a má hlavně výsledky - vychoval např. opravdové muzikanty, případně spolupracuje s profesory konzervatoří, kam někdy pošle žáka, nemůže být mými názory uražen. Kdo takový není, může propadnout zuřivosti. Co jsem jako učitel zažil v oné ZUŠ je pouze popsáno jak to bylo, ostatní včetně ankety je samozřejmě provokace, kterou jsem vymyslel za přispění některých starších žáků. Může to ale třeba někde být i skutečnost. Aby se o věci diskutovalo, nedosáhne se toho "mazáním medu kolem úst", ale spíše tou provokací. Šlo mě především o diskuzi, protože dle celoživotních zkušeností jsem názoru, že systém ZUŠ je třeba v mnohém vylepšit - počínaje kvalifikací kantorů, vytvořením tvůrčího prostředí, "ušitím" rozdílných způsobů zaměření výuky podle osobnosti žáka, větším zaměřením na souborovou a orchestrální hru, rozdílným finančním ohodnocením kantorů podle jejich výsledků a práce, zamezením zaměstnávání lidí, kteří se jen "vezou" a není toho za nimi moc vidět. Nevím však, jestli je tato věc vůbec řešitelná, neboť stávající systém je velice pevný a já ho nezměním. Jsou ale školy, které mají vysokou úroveň, takže to záleží na lidech. Asi by muselo Ministerstvo školství začít provádět důslednější kontroly a posouzení úrovné té které školy.

Nemám zájem se tím ale již zabývat, učím si spokojeně soukromě a mám dost žáků, kteří ke mně chodí rádi. Pokud časem některý dosáhne nějakých úspěchů, klidně se tím zde budu chlubit a budu mít hroznou srandu z toho, jak zase někdo říká, že se chvástám. Tento druh chvástání mi je zvláště příjemný, ale jsem i natolik tolerantní, že mohu napsat i článek o Vašich žácích, kteří něčeho dosáhnou. Pokud má některý učitel pravidelně dobré výsledky se žáky, mělo by se o tom psát, aby si rodiče mohli vybírat, ke komu dát dítě a ke komu také třeba ne. Také jsem odpůrcem toho, aby se celý učitelský sbor schovával za instituci školy a psalo se např., že "škola dosáhla dobrých výsledků" , když třeba Franta posílá do světa jednoho muzikanta za druhým a Ferda ani jednoho. Franta pak dře jen na Ferdu a ten ho ještě nebude mít rád. Nechť se píše kdo a co.

Toto se však rovná "píchnutí do vosího hnízda", nikdo si to asi nedovolí.

Přesto, že jsem se rozepsal, ač jsem ani nechtěl, tak jsem si dovolil poněkud otupit osten a z celé diskuze jsem odstranil konkrétní údaj, kde jsem uvedenou věc zažil. Skutečně nechci se nikoho konkrétního dotknout a také jsem s bývalými kolegy neměl absolutně žádnou rozepři a nikomu jsem nic neříkal, že něco dělá špatně. Pouze jsem opravoval chyby u žáků a když někdo měl něco špatně, tak jsem to musel říct a předělat.

6 Petr Suchomel Petr Suchomel | 30. prosince 2007 v 18:17 | Reagovat

Tak jsem se musel nedávno pousmát nad zprávou v televizních novinách - prý nastane do roku 2010 reforma ZUŠ. Výuka se má stát více kreatívní a žák nemá být již svázán současnými osnovami z dob socialismu, ale má si víc určovat co chce hrát a vše bude i více zaměřeno na muzicírování. Zní to sice hezky, ale dovoluji si tvrdit, že se to změní ve většině škol jen na papíře a pojede se dál stejně jako dřív. Současné špatné osnovy se totiž stejně nedodržovaly a nedodržovat se budou i jakékoli jiné. Prostě "starého psa novým kouskům nenaučíš". Hned vysvětlím proč: změna výuky dle tohoto záměru by znamenala větší nároky na učitele a vyžadovala by i jiný typ učitele, který to tak umí dělat, nebo by byl ochoten se tomu učit. To vše by snížilo však jeho pohodlí. Aby se reforma uskutečnila, musel by se nejdříve vytvořit systém výchovy nových učitelů jako např.obor na konzervatoři, musely by se zvýšit platy pro kvalitní učitele, musel by to pak někdo důsledně kontrolovat až do té míry, že ten, kdo to nedělá dobře by dostal výpověď a nahradil by ho někdo schopnější. Toto vše vidím jako zcela nereálné, takže vše zůstane jen na papíře, jak jsem se již zmínil a pojede se dál jako doposud. Kdo učil dobře, bude učit dobře dál, kdo špatně, bude dál učit špatně.

7 Petr Suchomel Petr Suchomel | 13. ledna 2008 v 21:40 | Reagovat

Tak jsem se již před delší dobou zmínil, že napíšu něco o své cestě do Holandska, kde jsem strávil týden na jedné vyhlášené hudební škole. Dostal jsem se k tomu tak, že někdy v devadesátých letech vznikla v Rakovníku taková společnost pro mezinárodní styky a posílala do zahraničí lidi z okresu, kteří byli schopni se tam domluvit, aby získali nějaké zkušenosti. Mohl bych psát o tom, jak jsem žil mezi členy tamního Rotary klubu a poznal radovánky milionářů i jejich nudu, ale to ani není tak důležité, takže to vynechám.

Škola, na které jsem se nacházel, byla velká budova, skoro s tisícovkou žáků a spadala pod správu města. První dojem byl skvělý – moderní prostory, perfektní vybavení od drahých profi nástrojů po učebny s počítači, kde žáci ovládali různé hudebně-výukové programy, učitelé s dobrými platy přijíždějícími do školy krásnými auty, veselí žáci a radostní rodiče je doprovázející.

Hned jsem si říkal, jak se tam asi výborně hraje a jak domluvím třeba něco společného se svými žáky. Na chodbě bylo pro učitele takové posezení s konvicí kávy, tak jsem se tam usadil a čekal na příležitost k nějakému rozhovoru. Dovedl mě tam ředitel školy, který se mi na začátku věnoval a provedl mě školou.

Během krátkých přestávek tam občas přicházeli učitelé, ale koukali na mě nějak divně a nikdo neměl o nějaké povídání zájem. Jakoby si hleděli jen svého. Nevěděl jsem co se děje, ale brzy jsem na to začal přicházet.

První trhlina v představě o perfektní škole nastala při návštěvě hodiny hry na kontrabas, což je můj hlavní obor. Učitel byl kontrabasista ze symf.orchestru a skutečně hrát uměl, což jsem pak viděl i na koncertě. Vyučování ale byl šok. Perfektně vybavená třída měla i dvě vysoké židličky pro kontrabasisty. Na jedné se o kontrabas opíral učitel, do dveří vtrhl asi patnáctiletý žák, hupsnul na tu druhou a něco si holandsky povídali – vypadalo to, že asi o fotbale – a poplácávali se po ramenou. Pak žák vzal smyčec a něco strašně zavrzal. Bez techniky, jakéhokoliv správného držení nástroje a ani nevím, jak bych to popsal. Bylo to jen pár vrzů a už se sebral a zase běžel pryč. Celé to trvalo asi osm minut. To byla hodina? - zeptal jsem se nevěříc. Jo, normálně, řekl učitel. Vždyť takhle se ale nic nenaučí – divil jsem se dál. A on na to: vím, je to jedno, stejně to nemá cenu. Tady děti dělají plno věcí – sportů, koníčků a tak a hraní je jedna z nich mezi všemi ostatními, takže stejně nemají čas cvičit a něco od nich chtít je zbytečný. To už ale vcházel další žák a tak jsem se rozloučil a šel na další ukázku. Tam zase hrál nějaký mladík na el. kytaru, ale ne z not – začínal s hraním podle nějakých tabulek.

Trochu lepší to bylo na souborové hře, kde jsem dostal kontrabas a hrál jsem s nejstaršími žáky nějaké dětské skladbičky, takové co hráváme doma s našimi nejmenšími žáky.

Teprve na hodině houslí jsem se dozvěděl, jak to vlastně je. Byl tam učitel, který se zoufale snažil učit a naučit, ale už na první pohled to vypadalo, že má asi dost pocuchané nervy. Využíval každou vteřinu času, aby toho co nejvíce stihl – např. zatímco  poslouchal jednu žákyni, druhé už ladil housle a třetímu chlapci něco kontroloval v úkole na počítači. Ještě mezitím mi ale stihl popsat situaci na škole a ještě využil toho, že jsem hrál na klavír nějaký doprovod pro jeho žákyni a mohl přitom mluvit.

Takže velkým šokem číslo jedna byla délka vyučovací hodiny. Ta je např. na klavír 5 minut, na nástroje které se ladí je hodina o dvě minuty delší, tedy 7 minut. Nejstarší žáci mají o něco hodinu delší – myslím, že to bylo až 10 minut a pak jsou ještě nějaké souborové hry a orchestr, ve kterém hrají současní i bývalí žáci.

Dalším šokem bylo, že učitel takto učí jednoho za druhým celé odpoledne včetně sobot, povoleny jsou jen malé přestávky, asi po dvou hodinách (myšleno šedesátiminutových).

Posledním šokem bylo, že toto vše se bere jako normální, rodiče ani žáci se ničemu nepodivují a všichni jsou spokojeni. Skoro každé dítě na něco hraje, v okolí škol kvetou obchody s hudebninami, neboť je plno zákazníků, škola ekonomicky prosperuje, protože má mnoho platících žáků, dospělí a důchodci se scházejí v orchestrech, kde na drahé nástroje hrají skladby pro mateřské školky a dělají hlavně hrozný rámus, takže jen to skvělá relaxace (český muzikant ale musí utéct, protože by asi umřel).

Vždyť takhle se ale dobře učit nedá – proč učitelé nic neřeknou? Samozřejmě jsem se na tohle hned zeptal. Vzal si mě stranou, ustašeně zkontroloval okolí a pološeptem mi sdělil: všichni tady mají strach, tak mlčí. U vás byla politická diktatura, tady je diktatura peněz. Hodně učitelů je nezaměstnaných, když by někdo něco řekl, přijde o místo a vezmou jiného, který bude zticha.

Teprve teď se mi rozsvítilo. Původně byly vyučovací hodiny prý delší, pak se z ekonomických důvodů zkracovaly, aby zůstalo stejné školné, ale chodilo víc žáků aby bylo víc vybráno peněz. Až se nakonec smrskly na tuto neuvěřitelnou délku. Lidé si postupně zvykali, až se to stalo normou.

Rázem mě přešla chuť něco dojednávat se svými žáky, protože když tady někdo v patnácti letech hraje na úrovni našeho 5-7 mi letého žáčka, způsobilo by to při setkání jenom nepochopení a nikdo by tady o to ani neměl zájem, protože by to mohlo narušit systém.

Už mi také bylo jasné, proč nám připadaly hrozně legrační ty orchestry z Holandska, které někdy přijely do Čech koncertovat a úplně vážně hrály jak přerostlé dětičky, aniž by si to vůbec uvědomovaly. Když pak spustila česká kapela, tak koukali jak puci a nemohli si to srovnat v hlavě.

Z učení jsem byl tedy znechucen a jenom jsem si přál, aby to u nás nenastalo časem také. Kromě dobrého vybavení škol jsem tam ale objevil i jednu dobrou věc – občas do školy zvou nějakého profesionála, který tam dělá něco jako seminář, takže žáci mohou vidět i někoho hrát dobře. Asi to ale nestačí, protože ty 5-7 mi minutové hodiny jsou šílenost. Přesto ale v Holandsku jsou i profesionálové, ale ti pocházejí většinou od soukromých učitelů, kteří je dostali na studia.

Jak je vidět, u vyučování hudby mohou nastat i bizarní situace a většina lidí o tom vůbec nemusí vědět. Proto by si člověk měl dávat pozor, něco se o tom dozvědět, porovnávat a uvažovat.

8 Dana Řáhová Dana Řáhová | 24. února 2010 v 17:56 | Reagovat

Ahoj Petře,k článku jsem se dostala právě dnes a jsem pobavena.To jsi tedy klepnul kladívko na hlavičku a předpokládám, že máš delší dobu pořádné potíže.Mít svůj názor a dokonce jej říkat nahlas - to zaslouží nemilosrdný trest!! A což teprve máš - li dokonce vlastní cestu a jdeš po ní... Máš naprostou pravdu, výjímky samozřejmě ( a bohudíky ) jsou. Ve školství jsem 20 let ( od revoluce ) a mám podobné postřehy.Zdravím tě a přeju hodně sil a odvahy v odstraňování klacků pod nohama. Budeš-li v Praze, ozvi se!Ahoj Dana

9 hudebninastroje hudebninastroje | 24. února 2010 v 21:42 | Reagovat

[8]: Ahoj Dano, to jsi mě překvapila, že ses ozvala, ale potěšilo mě to. My všichni, co jsme vystudovali hudbu opravdu víme o co jde. Bohužel už nastalo to, že se lidé bojí něco říct a také hudba není v dnešním světě tak atraktívní věc na uživení, takže se lidé moc nepídí po kvalitě Většině rodičů stačí, když dítě jenom někam chodí a tráví tam čas. Kdo a jak ho učí je vlastně jedno. Aby se něco změnilo, musela by přijít obrovská osvěta, musely by se oddělit "plevy od zrní" a kvalitním učitelům by se muselo lépe zaplatit. Ani jedna z těchto věcí není ale reálná - školství má jiné starosti než osvětu v hudbě, o nějakém zkvalitnění učitelů nemůže být ani řeč, protože se v hudebním školství přiživuje příliš mnoho lidí, kteří by museli okamžitě zmizet a někde by neměl kdo učit a přidat peníze - tak to si v dnešní době už vůbec neumím představit.
Takže abych mohl učit dobře a jen dobré žáky (líné a ty kteří nemají zájem propouštím - to je přepych, co!), tak učím jen soukromě a beru to spíš jako koníčka, nebo nějakou morální povinnost a baví mě to. Jinak bych to už dělat ani nemohl a proto jsem musel školství opustit. Neměl jsem to štestí, že bych se dostal mezi kolegy, kteří by to dělali tak jak bych chtěl. Díky tomu, že na tom nejsem finančně závislý, mohu říkat, co si myslím a díky za to. Snažím se tedy nějakou tu osvětu dělat mezi lidmi, se kterými mluvím a vychovám občas nějakého nového muzikanta, který bude také mít správný názor. A prokoukne třeba to, že když na ZUŠ někdo učí (jako tady poblíž) nástroj bez hry z not, jen podle nějakých amatérských poznámek "jak se co kde mačká", tak to asi není zrovna profesionální postup.
No, trochu jsem se zase rozepsal, ale spíš bych si popovídal, třeba to někdy vyjde, budu na to pamatovat. Jo, taky jsem udělal na www.spoluzaci.cz naši třídu (rok 1977-1983) - podívej se a přihlaš se tam taky. Je docela těžké všechny najít, podařilo se to jen zčásti, ale snad se postupně objeví další.Měj se také dobře.

10 muzikant muzikant | 8. února 2012 v 11:48 | Reagovat

Petře, upřímně ... nechtěl bych, aby moje dítě učil někdo, kdo složil Můžeš přání mít a ještě se k tomu drze přiznává ... musel jste být úplně našrot ... jedna věc je ulítnout, druhá věc je úlet propracovat a dokonce veřejně provozovat ... a blahopřeji ke kutilství ... já su muzikant (el.kytara, klávesy, baskytara, klasická kytara, housle, flétna), píšu básně, texty, písničky, fejetony ... přesto se raději živím rukama, jako profík, se dřevem, mám vlastní dílnu ... ono to člověka taknějak podrží a odvede od chvástání se ... samozřejmě jsem též učil, jinak bych si nedovolil se tady takto zviditelňovat

11 Petr Suchomel Petr Suchomel | 9. února 2012 v 0:02 | Reagovat

[10]:Děkuji za příspěvek, byť ne zcela chápu, co chtěl autor vyjádřit. Písničku Můžeš přání mít jsem napsal opravdu v období, kdy jsem měl životní problémy. Psal ji pro sebe a je hlavně o tom, že i přes problémy se musí jít dál, takže to není žádná "depka", ale spíš optimismus. Protože se lidem líbila a zpěváci ji chtěli zpívat dostala se na veřejnost a svolil jsem, aby ji do repertoáru zařadila Hradecká filharmonie. Tak nevím, co je na tom strašného, ať si ji radši každý poslechne a uvidí sám. Co by pisatel asi řekl na geniální texty třeba Milana Kopernického, se kterými vystupuji, to je jiná síla! Co se týče vyučování, nevidím zde souvislost, žáků mám až příliš a nemohu je už ani brát.
Od autora příspěvku bych - když už - ale přivítal odbornější kritiku uvedené písně - co je na ní hudebně či textově tak hrozné. Člověk, který (jak o sobě píše) je multiinstrumentalista a všestranný literát i učitel by měl umět napsat kritiku na úrovni a ne jenom že je něco úlet a kutilství a nikdo vlastně neví proč to tak nazývá. Zároveň mi je i divné, že takový talent dělá radši něco jiného (se dřevem) a lidé si jeho tvorbu asi nemohou poslechnout. Já také rád dělám i rukama, kromě oprav nástrojů jsem zrenovoval i třeba dům nebo zahradu. Nevidím ale důvod nechávat v šuplíku svoji tvorbu když ji někteří lidé chtějí slyšet. A kdo nechce, tak přece nemusí.

12 muzikant muzikant | 13. února 2012 v 16:01 | Reagovat

[11]: Petře, nemyslel jsem to nijak zle ... omlouvám se, pokud se Vás to dotklo ... já jen, že se mi prostě prvoplánové kýče nelíbí a mám ty, co je skládají v podezření ze lží a podvodů ... takovým lidem nedůvěřuji ... s těma rukama to máme podobné, já postavil dům jak kráva, skoro celý sám .... a vyrábím dřevěné hračky a asi začnu opravovat a vyrábět hudební nástroje jako Vy ... potřeboval jsem se podržet matroše, no ... proto dělam rukama ... no, a písničky hraju už jen svoje .... a od srdce .... nikdy bych nesložil plytkou věc na efekt ...
jinak, podělme se společně o mou radost, prosím ...
dnes mi dorazila domů Yamaha Electone B-55 z roku 1978 .... nááááááááádhera!!!!

13 Petr Suchomel Petr Suchomel | 14. února 2012 v 21:51 | Reagovat

[12]:Vždyť se nic neděje, to je jasné, každý máme jen své názory a cítění a u muziky to je i hůře uchopitelné, úplně chápu, že mě i Vás baví vzít do rukou i jiný materiál. Když se vyrobí něco ze dřeva, nebo něco postaví, je ten výsledek konkrétnější. Mohu říct, že třeba aranžování a skládání hudby mě více vyčerpává, než dělat na baráku zedničinu. Při tom si spíš odpočinu! Tu Yamahu Vám ale přeju - hned bych se s ní pomazlil, to musí být krásná nostalgie!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama