....Muzika je přece skvělá, když se ale dobře dělá. Pamatuj, že v tomto domu vše potřebné najdeš k tomu. (Neslibujeme zázraky, jen dobrý nákup a dobré rady).

Vyučování hudby

Vyučování hudby

8. srpna 2006 v 0:36
I u nás má vyučování určitá pravidla a proto zde uvádíme informace:
SYSTÉM ŠKOLY
U začátečníků - především u malých dětí - se snažím začít nejdříve na zobcovou flétnu. Je to z toho důvodu, že se jedná o poměrně levný nástroj, na který se každý naučí velice brzy hrát písničky. Tím se předejde tomu, aby dítě ztratilo zájem hned v začátku docházky. Pokud se totiž začne hned s náročnějším nástrojem, dá se předpokládat, že trvá až několik měsíců, než žák zahraje něco, co se dá poslouchat a co ho baví. Za tuto dobu může získat nechuť cvičit a přestane jej učení bavit. Muzika se musí dělat s radostí, násilím dosáhneme většinou opaku.
Nikol

Jako základ pro další postup postačí přehrát dva díly školy na flétnu doplněné duety a přednesovými skladbičkami. Toto průměrný žák zvládne asi za dva roky. Na flétně se naučíme být trochu muzikanti a zvykneme si především plnit úkoly a pravidelně cvičit. Také se pozná, zda dítě k muzice je, nebo není. Pokud by se např. začalo zakoupením drahého klavíru a pak by se ukázalo, že dítě nechce hrát / což se také stává a je to normální, protože každý není na muziku /, tak pak rodiče musí řešit, co s klavírem udělají a litují zbytečné investice. Proto před zakoupením dražšího nástroje je lépe dítě bez velkých výdajů trochu prověřit. Teprve když je pravděpodobné, že to má cenu, tak uvažovat o pořízení nástroje.
S flétničkou to jde poměrně rychle i s předškolními dětmi, každý týden se udělá několik nových písniček a je vidět výsledek. Dítě, které dostatečně "dozraje" na flétničce, může plynule přejít na další nástroj.
V praxi to vypadá tak, že přijde na hodinu, většinu času se zabýváme nadále flétnou a v poslední části hodiny začneme s přípravou hraní na kytaru nebo klavír. Postupně se dokončuje látka z flétny a rozšiřuje se prostor pro nový nástroj. Dítě tak stále hraje a přitom překoná nejhorší fázi začátku na nový nástroj. U starších dětí, nebo dospělých žáků je situace samozřejmě jiná. Je možné vše rozumově vysvětlit a starší člověk to většinou pochopí. To u malého dítěte téměř nikdy nelze.
Vyučovací hodina je jednou týdně, u začátečníků je kratší, později se prodlužuje dle potřeby. hudební teorie se probírá současně s hraním. Spojuje se s praxí a učí se právě to, co se potřebuje. Tím se šetří nejen čas, ale žák i lépe chápe souvislosti. U malých dětí se probírají jen základní věci, s přibývajícím věkem se jde více do podrobností. Pokud je někdo mimořádně nadaný a chtěl by hudbu studovat, dělá se s ním mimořádná příprava z teorie na zkoušky. Aby se z člověka stal opravdu hudebník, musí projít i praxí v hudebních souborech, či kapelách. Hudební soubory nejenom dávají motivaci pro učení, ale dělají i reklamu každé škole. K založení je ovšem nutno nejprve vychovat budoucí členy. Tuto věc samozřejmě chystáme, ale je to věc budoucnosti.


Hudební školy - věc veřejná, avšak záhadná

2. července 2006 v 19:34 | Petr Suchomel
Měl jsem čtyři měsíce tu čest vyučovat v jedné ZUŠ. Situace byla taková, že jsem nastoupil po kolegyni, která odešla na MD. Smlouvu jsem dostal do konce šk.roku s tím, že se "pak domluvíme dál" a protože jsem byl ujišťován, že od září naberu nové žáky a do posledních dnů se příprava pro další rok rozvíjela, upnul jsem se na práci s dětmi a nehledal jiné místo. Jsem přece solidní člověk a nezradil bych svého zaměstnavatele a ani své žáky, kteří mě začali mít snad rádi. No, aby také ne. Vždyť brzy poznali, že to s nimi myslím dobře. Především jsem téměř všem klavíristům musel opravit naprosto zničující postavení rukou, naučit je, že existuje něco jako sudý a lichý takt, který se musí cítit přirozeně bez neustálého mumlání dob ústy a především změnit jejich postoj k docházení na hodiny. Prostě tak, že to není žádná otrava, ale krásná věc, pro kterou se dá nadchnout.
Po krátké době se většina dětí na hodiny těšila a některé chodily na návštěvu mé třídy i několikrát v týdnu. Jejich motivaci jsem asi i podpořil napsáním několika nových skladbiček, které je "chytly" a které potom ukázaly i na koncertu. Nastínil jsem i plány pro další rok, jako třeba, že uděláme ze skladbiček celý cyklus, pak jej nahrajeme a budeme nabízet k provozování i jiným školám, že založíme jazzovou skupinku, soubor pro malé děti, jako jsem měl v minulosti v Rakovníku atd.
Jaké však bylo mé překvapení tři dny před koncem roku, když jsem se dozvěděl, že končím. V září převezme mé žáky nějaká mladá, právě dostudovaná posluchačka pedagog.fakulty. Jinými slovy, tedy amatérská klavíristka, která má vzdělání pro ZŠ, což je podstatně něco jiného než ZUŠ. Jelikož jsem již několikrát na fakultu připravoval k přijímacím zkouškám některé "hudebnice rychlokvašky", tak vím, co se asi dá čekat. Mému zaměstnavateli se povedl mistrovský tah. Byl jsem udržen v nadšené práci představou jejího pokračování na gentlemanskou dohodu a když jsem úspešně dokončil šk.rok, žádná dohoda se nekonala a platilo jenom to "na papíře". Že jsem mezitím nehledal jinou práci a teď jsem zčistajasna bez příjmů je prý moje chyba. Mám vědět, že to tak ve školství je. Jsem asi fakt hlupák. No, ale zase alespoň poctivej. Bylo mi spíš líto dětí, protože to i oplakaly a ještě teď mi píší a chtějí ke mně jezdit. Cožpak, není problém učit soukromě, ale proč, když na to stát dává plno peněz?
Moje stručná představa hudební školy je, že tam učí především hudebně vzdělaní lidé, kteří jsou sami aktívními hudebníky a především to s dětmi umí a je za nimi vidět výsledek. Hlavním cílem musí být žák, jeho co nejlepší příprava a láska k hudbě. Teprve potom následuje výkaznictví = vyplňování toho množství formulářů, bez kterého asi nejde hrát, či zájem o udržení pohodlného pracovního místa. S dětmi se dá dělal ale daleko víc. Výuka se dá "ušít na tělo". Třeba když má někdo rád, folkór, folk nebo jazz, tak nechť ho tedy kromě klasického základu dělá! Stačí to umět, sedět se žákem u nástroje a hraje se. Šel jsem ale ještě dál. Proč by nemohl schopnější žák dostat na starost svého línějšího kamaráda a cvičit s ním doma dueta? Rázem je to jiná situace a nejlepší motivace. Tohle jsem v těch čtyřech měsících bez problému také zavedl, nebo spíše žáci na to přišli sami.
Učení hudbě je trochu jako léčitelství. Lidé tomu hlavně moc nerozumí a je zde prostor pro snadnou kamufláž. Představuji si, že jsem jiný člověk - úplně špatný. Chodil jsem do hudebky a brnkal sedm let pár skladeb na piáno. Nejsem ale hlupák, mám třeba i vysokou školu. K hudbě ale moc vztah nemám, i když jsem udělal talentovky a na piáno na studiích hrál. Mám ale známosti. Maminka je učitelka a tyká si s ředitelem. Učitelských míst je málo, ale pro mě už mají jedno domluveno. Říkají, že když jsem se učil na piáno, ať jdu do hudebky. Je to tam dobrý - plat, jeden žák na hodině, pohoda. No, tak to vezmu.
Hudbu jsem nikdy neučil, ale to je fuk, stejně o tom lidé moc neví. Chci hlavně pohodlí. Jsem tak pragmatický, že žáky beru jenom jako materiál. Musím vymyslet, jak učit co nejpohodlněji, abych se nenadřel a aby mi snad nějaký žák nepřerostl přes hlavu. Ale už v tom umím chodit. Vždyť je to tak prosté - strčím žákovi nějakou těžší skladbu, kterou bude hrát co nejdéle. Na každé hodině pak řeknu, že to necháme a bude to hrát dál. Nebo mu ďábelsky budu zadávat především skladby nudné a záživné jak briketa v žaludku, nebo tak závažné, že je pochopí nejdřív tak v důchodu. Hlavně nic vtipného, mladistvého či rozverného! Tím ho nenápadně otrávím a nebude se moc snažit. Když se nebude moc snažit, bude pomalu pokračovat a vzbudí to dojem, že nemá talent. Takového žáka právě potřebuji a proto si ho vytvořím! Radši si na hodině budeme více povídat o všem možném - to se mu bude líbit - a pak mu dám pořádnou jedničku a třeba i vyznamenání, aby měli rodiče radost, jak je to dítě šikovné. S napapouškovanou skladbou se ukáže i na koncertu (jak mu tleskali!) a že tam bylo plno chyb, to nevadí. Vždyť je to dítě a hlavně, že na něco brnká. Se skladbou může i několik let vydržet na závěrečných zkouškách a dostane výborné hodnocení všech kolegů. My držíme totiž pohromadě jako pevný blok. Dědeček si může i zkoušky natočit na video. To bude hezká památka. Jsem spokojen. Čas plyne v klidu, dřímám za katedrou, vařím si kávu, odběhnu si na nákup, pokecám se staršími žáky o životě... Pak v klavírní učebnici přeskočíme dvacet cvičení, aby bylo vidět, že pokračujeme a tak to jede dál. Všichni jsou velice spokojení. Žáci mají dobré známky, nemusí hrát vůbec - dokonce ani nemusí mít doma nástroj - rodiče také, ředitel se chlubí dobrými výsledky školy, veřejnost si váží naší práce.
Takže je to vše v pořádku. Občas se mezi deseti dětmi najde nějaké, které i tak začne hrát podezřele dobře, tak se s ním můžeme pochlubit na nějaké přehlídce, kde v porotě naši spřátelení kolegové vysloví uznání. Máme totiž známosti, které jak pavučina všechny okolní školy spojují. Bude to tak na věčné časy a my se cítíme zabezpečeni a spokojeni. Jen jedna pohroma by mohla přijít - někdo, kdo tomu rozumí, ctil by nějaké zastaralé modly typu toho - no Komenského a začal by to dělat jinak. My si ale dáme pozor a takovým ptáčkům rychle ten zobáček zavřem!
Ukázky fotodokumentace potenciálně nežádoucího učitele a jeho též nežádoucích žáků:
Toto je jeho Křivoklátská kapela v r. 1991 na společné fotce s Ivetou Bartošovou. Došlo k ní v Paláci kultury v Praze, kde ji tato kapela doprovázela na osmi koncertech společně s dalšími populárními osobami. Kromě samotného původce (s brýlemi) se zde nachází další nebezpečné osoby. Zejména první dívka nahoře vlevo (Míša Černá), ze které se stala profesionální koncertní kytaristka, chlapec zcela vpravo (Jan Pidrman), pozdější kapelník a autor písniček, či dívka dole (Monika Růžková), dnes houslová virtuozka. Nejméně tři další bývalí členové dodnes hrají, nebo soukromě vyučují hudbu. Uznejte, že takto by to prostě nešlo!
A zde vidíme důkaz o nekalé činnosti v cizině, kde se kapela předváděla na radnici v Naardenu. Vlevo se nachází starosta tohoto města (1991).
Zde se nacházíme přímo v líhni muzikantů, kteří nezapadají do správné šablony! Častým místem výskytu byla koncertní síň Rabasovy galerie v Rakovníku (1995).
Pokud se chcete zúčastnit připojené ankety, nebo přidat komentář, klikněte na následující řádek:
 
 

Reklama